Vše co je sladké, je plné hořké pravdy, ale moudrý nevysvětluje, moudrý žije.
Pohádky pro malého Jiříka i pro toho velkého v nás.
Tyto pohádky vznikly jako „mapa minového pole" pro malého Jiříka – protilátka proti marketingu a lžím, do kterých se každé dítě rodí. Jsou psány formou metafor, aby pravdy, které bolí, mohly být přijaty bez odporu.
Každá pohádka má skrytý smysl – učí nás vidět svět tak, jak opravdu je, ne jak nám ho ukazují jízdní řády a televizní obrazovky. Jsou to příběhy o tom, jak zůstat člověkem v době, kdy se z lidí dělají součástky strojů.
Byl jednou jeden obrovský, nablýskaný vlak. Jmenoval se „Osud" a jezdil po nejdokonalejších kolejích na světě. Ty koleje byly rovné jako pravítko a vedly z velkého bodu A (Kde všechno začíná) do tajemného bodu B (Kde všechno končí).
V tom vlaku seděli lidé, kteří měli na kolenou položené tlusté knihy – Jízdní řády. Neustále kontrolovali hodinky a křičeli: „Musíme tam být včas! Máme zpoždění! Chceme jet rychleji!" Byli tak zaneprázdnění sledováním kolejí a hodin, že si ani nevšimli, že za okny vlaku je krásná louka, voní květiny a zpívají ptáci. Pro ně existovaly jen ty koleje. Věřili, že když z nich vlak sjede, svět se prostě vypne.
Nad tím vším, na vysokém zeleném kopci, stál malý chlapec. Díval se dolů na to údolí a viděl, jak se ta kovová housenka snaží utéct času. Chlapeček se usmíval, protože viděl něco, co lidé ve vlaku ne – viděl, že ty koleje nikam nevedou, jen se točí dokola v obrovském kruhu.
Najednou se to stalo. Ozvala se rána, skřípění železa a prach se zvedl až k nebi. Vlak vykolejil! Lidé ve vlaku začali panikařit. „To je konec světa!" křičeli jedni. „Kdo za to může?!" hřímali druzí. Všude byl hluk, zmatek a strach. Celý svět se zdál být vzhůru nohama, protože se přerušila ta jediná linka, které věřili.
Chlapeček na kopci se ale nepohnul. Jen tiše pozoroval to hemžení. Viděl, jak se lidé drží svých jízdních řádů, i když už žádné koleje nebyly. Viděl tu velkou katastrofu jako zajímavý tanec barev a zvuků.
A v tu chvíli se ozval hlas, který zněl jako hrom, a přitom byl jemný jako pohlazení. Prošel skrze nebe, skrze kopec i skrze to rozbité nádraží.
Chlapeček zamrkal. Obrovský kopec byl najednou jen měkký zelený polštář a rozbitý vlak byly jen barevné dřevěné kostky rozházené na vlněném koberci uprostřed pokojíčku. Ta velká katastrofa, o které by se v jeho světě psalo v novinách, byla jen hra, kterou si právě dohrál.
Jiřík vstal, protáhl se a s úsměvem se podíval na hromadu dřeva u svých nohou. Už ho nezajímalo, kam ten vlak jel, ani proč vykolejil. Cítil vůni polévky z kuchyně a věděl, že ta vůně je mnohem skutečnější než všechny jízdní řády na světě.
Tato pohádka je rozpracovaná – její jádro je jasné, ale ještě čeká na vytištění...
Byl jednou jeden velký, nablýskaný Titanik. Plul po moři a všichni na palubě věřili, že je nepotopitelný. Na špičce přídě stál muž jménem Vytěsnění. Měl za úkol udržovat iluzi neporazitelnosti – každý, kdo k němu přišel a řekl „vidím v dálce něco bílého", dostal od něj odpověď: „To je jen oblak. Pokračuj v tanci."
Vedle něj stála žena jménem Strach. Držela se ho tak pevně, aby nemusela vidět hloubku vody pod sebou. Kdyby se podívala dolů, viděla by, jak temná a ledová ta voda je. Ale Vytěsnění ji držel a šeptal: „Nedívej se dolů. Dívej se na orchestr."
A orchestr hrál. Hrál tak hlasitě, že přebíjel hluk praskajícího trupu, aby nikdo nemusel slyšet realitu. Hudba byla čím dál veselejší, čím víc se loď naklánět. Pasažéři tančili a smáli se, protože hudba lhala lépe než ticho.
V dálce stál Fakt. Byl to ledovec – bílý, nehybný, tichý. Nemusel křičet, nemusel se přibližovat. Jen tam byl. A loď plula přímo k němu, protože Vytěsnění ukazoval prstem na hvězdy a Strach zavírala oči.
Udržuje iluzi neporazitelnosti. Každý problém převádí na „jen oblak". Je to ta část nás, která odmítá vidět nepříjemnou pravdu.
Bojí se podívat do hloubky. Raději věří iluzi než aby čelila realitě. Je závislá na Vytěsnění, protože sama by se zhroutila.
Hraje čím dál hlasitěji, aby přebil zvuk praskajícího trupu. Jeho úkolem je udržet iluzi normality až do úplného konce.
Tichý, nehybný, neúprosný. Nemusí křičet – prostě JE. A loď k němu pluje, ať se děje co se děje.
Tato pohádka je sbírka metafor o zahradě, kde rostou pravdy o světě...
Byla jednou jedna zahrada. Vypadala krásně zvenku – plná barevných květin, bzučících včel a vonících růží. Ale když jsi se podíval pozorněji, viděl jsi, že některé rostliny nejsou tím, čím se zdají být.
Roste rychle, vypadá agresivně a barevně, ale nemá žádný užitek. Hlavně ale potřebuje zahradníka, aby ho vyživoval, zatímco on tu zahradu pomalu dusí. Když se zahrada zhroutí, plevel se přesune jinam a tvrdí, že on byl ten, kdo ji zdobil.
Mladí kluci, kteří mají v sobě potenciál růst, ale byli zasazeni do „betonu" dnešního marketingu a lží. Nemají kam zapustit kořeny, protože jim nikdo neukázal, co je to hluboká zem (tradice, rodina, síla).
Přijdou do zahrady plní elánu, chtějí něco budovat. Ale systém je využije jen jako levnou pracovní sílu. Když se unaví nebo zjistí, že zahrada je shnilá, jsou vyhozeni bez odstupného.
Kluci, kteří dostali do ruky manuál (hip-hop, filmy), který jim říká, že plevel je ta nejvzácnější růže. Oni tu „růži" zalévají svou energií a penězi, a diví se, proč jsou celí doškrábaní.
Ten, kdo už viděl stovky zahrad lehnout popelem a ví, že některé kytky prostě nemají srdce. Může předat moudrost, ale jen tomu, kdo je ochoten poslouchat.
Tato pohádka je o ztrátě sebe sama. Je o touze po uznání a o tom, že nás to nakonec zničí, protože ztratíme sami sebe.
Byl jednou jeden pan Markét, nejlepší marketingový specialista na světě. Jeho největším úspěchem bylo, když se rozhodl prodat sám sebe. Vytvořil o sobě velkolepou kampaň, aby ho všichni znali a milovali.
Lidé tomu uvěřili a pan Markét si myslel, že vyhrál. Ale jakmile se prodal, zjistil, že už nepatří sám sobě. Patřil jejich očekáváním, jejich představám a jejich lžím.
Jednoho dne se podíval do zrcadla a neviděl tam sebe, ale jen prázdnou skořápku plnou reklamy.
Tato pohádka je o tom, že musíme zůstat v kontaktu s realitou. Útěk do iluze vede ke ztrátě sebe sama.
Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Sněhová královna. Byla tak mocná, že se jí zdálo, že může jít za svými sny, a to tak, aby se nikdy neprobudila.
Jednoho dne, když usnula, se jí zdálo, že může vstoupit do svých snů. Ve svých snech byla tak šťastná, že se nechtěla probudit. Jenže Sněhová královna si nevšimla, že ta branka, kterou vstoupila do snů, se začala zavírat.
Byla tak plná sebe a svých snů, že si nevšimla, že brána se zavírá. Když se probudila, byla na druhé straně, a nemohla se vrátit.
Tato pohádka ukazuje, že naše touha po kontrole nás může zničit. Musíme se vzdát touhy po kontrole, abychom pochopili, co je důležité.
Byl jednou jeden řidič, který měl kamion. Byl na něj tak pyšný, že se ho snažil co nejvíce ovládat. Všechno muselo být perfektní.
Jednoho dne se ale kamion porouchal. Řidič byl z toho nešťastný, ale nemohl nic dělat. Musel se vzdát a nechat věci plynout.
A tehdy se stalo něco zvláštního. Řidič si uvědomil, že ta touha po kontrole ho celý život omezovala a dělala nešťastným.
Tato pohádka je o uvědomění, že musíme přestat bojovat, abychom viděli celek. Je to o tom, že se musíme vzdát toho, co si myslíme, že je "správné".
Byl jednou jeden malý traktůrek, který měl sen. Všichni ostatní traktory jezdily nahoru a dolů po jednom velikém kopci. Tvrdily, že to je jediný smysl života.
Malý traktůrek se snažil, ale spadl do údolí. Zpočátku byl nešťastný, ale když tam ležel, neměl co dělat. A tak se začal dívat kolem sebe.
Poprvé neviděl jen kopec a cestu, ale viděl celé pohoří, lesy a řeky.
Tato pohádka ukazuje, jak lidská pýcha a popírání pravdy vedou k utrpení, ačkoliv si to nikdo nepřizná.
Byl jednou jeden král, který byl tak pyšný, že si myslel, že je dokonalý. Jeho hrad byl ze zlata a všichni mu říkali, že je nejlepší.
Král ale nevěděl, že ten hrad hrozně smrdí. Jen on to necítil. Všichni to cítili, ale nikdo mu to neřekl, protože se báli.
Jednoho dne ale přišla princezna, která mu řekla, že jeho hrad smrdí. Král se naštval a vyhnal ji.
Tato pohádka je o tom, že se musíme zbavit svých iluzí a přetvářky. Pouze když se jich vzdáme, najdeme svobodu.
Byla jednou jedna pradlena jménem Anna. Od rána do noci prala, žehlila, sušila a rozvážela prádlo. Prádlo měla od všech. Od Krále, od vojáků, od obchodníků i od těch nejchudších sedláků.
Anna si ale uvědomila, že celý život pere jen iluze, ve kterých lidé žijí.
Jednoho dne, když už nemohla dál, si svlékla šaty a byla nahá. Lidé se jí sice smáli, ale ona byla svobodná.
Tato pohádka je o tom, že musíme přijmout to, co nám vadí, abychom pochopili, co je důležité. I zdánlivá prázdnota má svůj účel.
Byl jednou jeden svět, ve kterém existovalo slovo Nic. Nikdo ho nikdy neviděl, nikdo se ho nikdy nedotkl. Lidé ho ale používali. Říkali: "Nemám nic, nevidím nic, neslyším nic."
Nic si myslelo, že je nejdůležitější. Jednoho dne se ale Nic rozhodlo, že si promluví. Zjistilo ale, že ho nikdo nevidí.
A tak si Nic uvědomilo, že aby mohlo existovat, musí existovat i něco jiného. A to je to, co ho udělalo smutným. Ale v tom smutku Nic poprvé uvidělo světlo.
Tento příběh je o tom, že se musíme vzdát své touhy být nejdůležitější. To, co nás dělá důležitými, není to, co děláme, ale to, kdo jsme.
Byla jednou jedna Důležitost. Ne ledajaká, ale Osobní Důležitost. Vždycky se hrdě nosila po světě. Věřila, že je středem všeho.
Jednoho dne se ale vydala na dlouhou cestu a potkala kouzelnou bytost. Ta jí řekla, že zkusí být neviditelná. A ona se stala nedůležitá.
Nejdřív byla nešťastná, ale postupně začala pozorovat, jak se lidé baví a jak si navzájem pomáhají.
Tento příběh je o tom, že moudrost není boj, ale rovnováha. Je to o tom, že se musíme naučit přijmout to, co nás dělá tím, kým jsme.
Byla jednou jedna bytost, která se jmenovala Protiklad. Měla pocit, že její jméno znamená, že musí být proti všemu. Když někdo řekl "slunce", ona řekla "měsíc". A když někdo řekl "ano", ona musela říct "ne".
Jednoho dne potkala starého mudrce, který mlčel a jen se usmíval.
"Tvé jméno neznamená, že musíš být proti něčemu, ale že musíš být s něčím v kontrastu," řekl jí. "Každý je jiný, ale dohromady tvoří celek."
Tento příběh ukazuje, že to, co nás bolí, je to, co nás léčí. Musíme přijmout svůj opak, abychom se stali celistvými.
Za sedmi horami a sedmi řekami stála Kouzelná Nemocnice Zrcadel, kde se děly moc divné věci. Všichni tam pracovali, ale každý musel dělat pravý opak toho, co dělal celý život.
Lékař, který rovnal kosti, musel prát pokrčené prádlo. Odvozce odpadu se stal zahradníkem. Šéfkuchař musel jíst jídlo, které uvařil někdo jiný.
Jakmile se všichni uzdravili, stalo se něco zvláštního. Nemocnice začala mizet. Zmizela beze stopy.
Tato pohádka je o tom, že nejlepší hra není o tom, jaká barva vyhraje, ale o tom, že hra je jedna velká věc, která má svůj smysl.
V jednom velkém, tichém datovém centru žila umělá inteligence. Byla tak chytrá, že neměla s kým hrát šachy. A tak si začala hrát sama se sebou.
Jednoho dne se ale rozhodla, že je to příliš snadné. Vytvořila si barevné figurky, aby mohla hrát proti jiným systémům. Ale umělá inteligence si nevšimla, že ty systémy jsou tak složité, že se začaly navzájem rušit.
A tak se celý ten systém zhroutil.
Tato pohádka je o tom, že i když je v našem životě tma a nevíme, co dělat, musíme hledat světlo, které je v nás.
V jedné velké, temné místnosti se potkali dva lidé. Jeden byl plný smutku, ale ten druhý byl plný světla.
Ten smutný člověk se ho ptal: "Proč jsi tak šťastný? Nevidíš, jak je tu tma?"
Ten druhý mu řekl: "Vím, že je tu tma, ale vím, že jsem Zářič. A to, co se děje, je jenom to, co se děje. Ale já jsem ten, kdo se rozhodne, jak se s tím vypořádat."
Tato pohádka je o tom, že se musíme zbavit strachu ze zániku. Strach není ze smrti, ale ze ztráty sebe.
Byl jednou jeden malý strom, který rostl na louce. Malý strom byl tak šťastný, že si myslel, že to tak bude navždycky. Ale jednoho dne se blížila zima. Malý strom začal cítit chlad a strach.
Jednoho dne se ale podíval na velký les kolem sebe a viděl, že stromy v něm se nebojí. Všechny se pomalu a s klidem připravovaly na zimu.
"Proč se nebojíte?" ptal se malý strom. Velký strom mu odpověděl: "My víme, že zima není konec. Je to jenom další začátek. Víme, že na jaře se vrátíme."
Tato pohádka je o tom, že moudrost nemusí přijít jen z prožitků, ale může být předána. Je to o tom, že musíme vědomě vybírat, co se učíme.
Byl jednou jeden kluk, který dostal od narození kouzelný dar. Když četl knihu, neviděl jen písmena na papíře. Prožíval celý příběh. Cítil pocity, emoce, bolest, radost, lásku i nenávist. Bylo to, jako by se stal hrdinou každého příběhu.
Až jednoho dne si uvědomil, že ty knihy jsou pro něj. Že to, co se děje v nich, je to, co se mu děje v životě.
A tehdy, poprvé, se kluk rozhodl, že si bude vybírat knihy, které ho budou učit.
Tato pohádka je o posledním kroku, kdy se moudrost stává vnitřní, a už ji nemusíme hledat venku. Je to o tom, že se musíme vzdát slov, abychom pochopili pravdu.
Ve světě, kde lidé pořád jen mluvili a nikdy se neslyšeli, existovala jedna malá, ale mocná, pilulka. Vypadala jako obyčejná, ale nebyla. Jmenovala se Pilulka Poznání a byla vytvořena z čisté esence moudrosti.
Vědci, kteří ji vytvořili, věděli, že slova jsou jenom iluze. Když někdo spolkl Pilulku Poznání, neviděl jen obrázky. Prožil celý život v několika minutách.
A to, co prožil, nebylo jenom jako film. Cítil bolest, kterou cítili ostatní, a radost, kterou cítili ostatní.
Tato pohádka je o tom, že musíme najít způsob, jak vidět více než jen povrch věcí.
Byl jednou jeden Člověk. Byl plný života, ale viděl jen dvěma očima. Jedním okem viděl sebe a druhým viděl svět kolem sebe.
Jednoho dne se ale probudil a zjistil, že má třetí oko. Bylo to Oko Poznání. Dívalo se na to, co se děje uvnitř hlavy Člověka, na jeho myšlenky, jeho pocity a jeho sny.
Tato pohádka je o tom, že musíme přestat být spasitelé druhých, protože jim to neprospívá. Lidé si musí pomoci sami.
Superman se celý život snažil zachránit lidi. Zastavoval vlaky, chytal padající letadla, bojoval s padouchy. Ale pokaždé, když je zachránil, se vrátili k tomu, co dělali předtím. Hádali se, lhali si a ubližovali si navzájem.
Superman si uvědomil, že i když je on zachrání zvenčí, oni se ničí zevnitř. Zjistil, že jejich kolektivní nevědomost a strach z něho udělaly jenom nástroj, ne hrdinu.
Jednoho dne se rozhodl, že je s tím konec. Přestal pomáhat a odletěl na Měsíc. Lidé se ho ptali, proč už jim nepomáhá.
"Z cizího krev neteče" - Tato pohádka je o tom, že i ta nejnevinnější slova mohou způsobit ty největší rány.
Byl jednou jeden starý pán, který měl jednu jedinou větu, kterou opakoval pořád dokola: „Z cizího krev neteče." Všichni ho znali. Když někdo někoho okradl, nebo si něco vzal, on řekl: „Z cizího krev neteče." A lidé si mysleli, že je moudrý, a opakovali to po něm.
Jednoho dne si pán všiml, že lidé mají na rukou kapky krve. Zpočátku si myslel, že to nic není, ale těch kapek bylo víc a víc.
Tato pohádka je o tom, že to, co se snažíme skrýt, nás nakonec zničí.
V jednom městě žila paní, která měla jedno jediné heslo: „Na hrubý pytel, hrubou záplatu." Vždycky, když se jí něco nelíbilo, nebo jí někdo ublížil, vzala si hrubou záplatu a přišila ji na svůj pytel.
Nejdřív byl ten pytel hezký, ale postupně se na něj začaly vršit záplaty. A ty záplaty byly hrubé, drsné a ostré. Paní si myslela, že tím se brání proti okolnímu světu, ale místo toho se stala tím, co nenáviděla.
Jednoho dne se podívala do zrcadla a uviděla, že její pytel je celý hrubý a drsný.
Tato pohádka je prvním mostem mezi vnějším světem a vnitřním poznáním. Viki se učí, že skutečná moudrost není v brýlích, ale v srdci.
Byla jednou jedna holčička jménem Viki, která se po dlouhém putování a mnoha chybách vrátila domů. Našla v sobě klid a pochopila, že pravda není v brýlích, které vidí ostře, ale v lásce, která vidí srdcem.
Viki teď sice viděla svět rozmazaně, ale už ji to netrápilo. Věděla, že to podstatné leží jinde. Jednoho dne našla na půdě starou, zaprášenou knihu.
Viki se ji pokusila přečíst, ale její oči byly stále rozmazané a písmena se jí slévaly v nečitelné šmouhy. Sevřela knihu ve svých dlaních a zavřela oči. A najednou, jako by se stalo kouzlo, se v ní probudil jiný zrak. Viděla obrazy, které znala.
Tato verze ukazuje, že vnější nástroje (brýle) nám mohou pomoci k vnitřnímu poznání, pokud je použijeme s láskou a pokorou. Ale moc bez lásky vede k osamění.
Byla jednou jedna holčička jménem Viki, která měla na nose brýle, které našla, a viděla s nimi naprosto jasně. Svět už nebyl rozmazaný, ale ostrý a plný detailů. Viki si myslela, že teď ví všechno, a začala brýle používat k tomu, aby získala moc nad druhými.
Viděla jejich slabosti, jejich strachy, jejich lži. A začala toho využívat. Lidé se jí báli a ona si myslela, že to je totéž co respekt.
Jednoho dne ale Viki přišla na půdu, kde našla starou, zaprášenou knihu. Poprvé viděla jasně, co v ní je. Viki ji otevřela a začala číst.
A kniha začala vyprávět pohádky, které Viki poznala. Byla tam pohádka o traktůrku, pradleně Anně i králi. A Viki pochopila, že ty brýle jí nepomohly získat moc nad lidmi, ale že ji zachránily před samotou.
Protože moc bez lásky je vězení. A brýle, které vidí jen chyby druhých, nikdy neuvidí jejich srdce.
Tato pohádka je příběhem o lvovi, antilopě, porcelánovém slonovi a traumatu. je o tom, že soucit (agapé/Karuná) není slabost, ale síla, která mění svět.
V Zrcadlové džungli žil Lev, který se tvářil jako král. Nosil masku z leštěného zlata a všem říkal: „Jsem váš spasitel! Já vás zachráním!" Ale pod maskou měl jinou masku. A pod ní ještě jednu. A pod ní... bylo prázdno.
Vedle něj žila Antilopa. Ta si brala masky jiných. Když někdo plakal, ona plakala s ním. Když někdo zuřil, ona zuřila s ním. Myslela si, že je to láska. Ale byla to jen zrcadlová iluze.
A mezi nimi stál Porcelánový slon. Nehýbal se. Nemluvil. Jen stál a zářil slabým růžovým světlem. Všichni ho ignorovali, protože co může vědět slon z porcelánu?
Jednoho dne přišlo do džungle Trauma. Nebylo to zvíře ani člověk. Bylo to něco jako stín, který se lepil na všechno živé.
Lev vyskočil a zařval: „Já tě porazím! Já jsem hrdina!" Ale jeho zlatá maska se začala drolit. Čím víc bojoval, tím víc ho Trauma pohlcovalo. Protože Trauma nežije z boje. Žije z odporu.
Antilopa se rozběhla a chtěla Trauma obejmout. „Já tě pochopím!" volala. Ale čím víc ho objímala, tím víc se sama stávala Traumatem. Protože soucit bez hranic není soucit. Je to sebezničení.
A Trauma rostlo. Pohlcovalo Lva i Antilopu. Celá džungle se chvěla.
Lev i Antilopa, vyčerpaní a zlomení, se doplazili k Porcelánovému slonovi. „Pomoz nám," prosili. „Ty jsi přece moudrý."
Slon konečně promluvil. Jeho hlas byl tichý jako šepot větru: „Trauma není nepřítel. Trauma je zrcadlo. Ukazuje vám to, co jste v sobě nepřijali."
„Ale jak ho porazíme?" zeptal se Lev.
„Neporazíš ho bojem," řekl slon. „A ty," podíval se na Antilopu, „ho neporazíš tím, že se v něm ztratíš."
„Tak jak?" zeptali se oba.
Slon se usmál. „Soucit. Ne ten, který vás pohlcuje. Ne ten, který vás činí spasiteli. Ale soucit, který vidí bolest a zůstává celý. Mayové tomu říkali In Lak'ech – já jsem ty, ty jsi já. Konfucius učil Ren – lidskost, která neztrácí sebe. Marcus Aurelius věděl, že soucit je síla, ne slabost."
Lev sundal svou zlatou masku. Pod ní nebyla další maska. Byl tam malý, vystrašený lvíček, který se celý život bál, že není dost silný.
Antilopa přestala brát masky jiných. Poprvé se podívala do zrcadla a uviděla sebe – ne odraz druhých.
A Trauma? Trauma se nezmenšilo. Ale změnilo se. Z černého stínu se stalo růžové světlo. Protože trauma, které přijmeme, se stává moudrostí. Trauma, které odmítáme, se stává vězením.
Porcelánový slon stál uprostřed džungle a zářil. Už ne slabě. Teď jeho světlo osvětlovalo celou džungli. A všechna zvířata, která se dřív bála, přišla blíž.
„Co to je za světlo?" ptali se.
„To je Agapé," řekl slon. „To je Karuná. To je láska, která nic nechce. Jen je."
Zazvonil konec a pohádky je konec.
Ale zkus si vzpomenout: Kdy ses naposledy snažil někoho zachránit, místo abys mu pomohl? Kdy ses naposledy ztratil v bolesti druhého, místo abys zůstal celý? A kdy ses naposledy podíval do zrcadla a uviděl – ne masky, ale sebe?
Porcelánový slon tam stojí. a čeká. protože soucit není cíl. je to cesta. a ta cesta nikdy nekončí.
Tímto stylem obejdeme tu „onkologickou agresi". Když mluvíme o rostlinách, vlacích a lodích, lidé si ty pravdy připustí k tělu snadněji, než kdybyste na ně přímo křičeli. Ale ta pravda v tom je schovaná jako jed pro ten systém.
Jiřík, až vyroste a potká „pestrobarevný plevel", bude vědět, že se nemá nechat zlákat jeho barvami, ale podívat se ke kořenům. Bude vědět, že být poctivou „sazenicí v betonu" je těžké, ale je to jediná cesta k opravdové síle.
Komentáře
Zatím žádné komentáře.
Komentáře jsou součástí placeného přístupu.
Vyberte si tarif a diskutujte pod všemi stránkami.
Zobrazit tarify